Jdi na obsah Jdi na menu

Proč tu nenajdete skoro žádné fotky?

Jednou z oblíbených otázek lidí z mého okolí je ta, proč nemám na svém webu skoro žádné fotky. Proto jsem se rozhodla, že vám napíši můj postoj k fotkám a focení. Jak již mnozí víte, nevidím úplně od malička. Asi do tří let jsem sice nosila obrovské těžké brýle asi s dvaceti dioptriemi a díky nim jsem prý viděla alespoň na metr před sebe a rozeznávala obrysy, že je někde schod nebo překážka jsem už ale poznat neuměla. Od tří let už ale nevidím vůbec nic. Občas se mi tak stávalo, že jsem uspávala děti u rozsvícených světel a moc jsem se divila, proč ty divošky pořád nespí. :-) Z mého koukacího období si ale vůbec nic nepamatuji, jen vím, jak vypadaly barvy, i když čím jsem starší, tím méně si je dokážu vybavit a věřím, že kdybych začala znovu vidět, asi bych se moc divila, která že to je ta červená nebo fialová barva. Již od mala jsem ale byla nucená se fotit. Dědeček byl vášnivý fotograf, takže každá oslava, akce a jakákoli aktivita se u nás prostě musela vyfotit. A já jsem focení opravdu nesnášela. Štvalo mě někde stát a na povel se tvářit šťastně, když se mi zrovna chtělo brečet. Fotkám jsem od té doby přestala věřit a beru je jako falešný obraz věcí, které jsou často úplně jiné, než se na fotce zdají. To ve mě přetrvalo až do dospělosti. Rozumím tomu, že většina lidí si fotkami uchovává své vzpomínky, ukazují je ostatním a mají z nich dobrý pocit. Mě fotky stresují. Jednak proto, že sama pěkné fotky udělat neumím. A když už se nechám od někoho vyfotit, nikdy nevím, co vlastně na obrázku je. Pak se mi stává, že mi někteří lidé fotky pochválí, jiní je kritizují a já si pak uvědomím, že jsem se vlastně fotit nechtěla. Ne kvůli kritice, rozumím tomu, že co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému, ale proto, že sama nemohu posoudit, jaká fotka ve skutečnosti je a nemohu si tak za ní stát jako za svojí prezentací na venek.

Kdo čte moje články ví, že se snažím vše, co mohu, zvládnout sama. Fotky jsou ale jednou z věcí, kdy se musím absolutně spolehnout na ostatní. Od přípravy, po samotné focení a pak i vložení na stránky. A to mi nevyhovuje. Jsou někteří nevidomí, kteří na svých stránkách fotky mají, ale tyto snímky nejen, že jim někdo fotí, ale také jim je na stránky aranžuje. A já si chci své stránky tvořit sama. Proto, pokud chcete opravdu zjistit, jaká jsem a jaké to u mě v Uvolnění dotekem je, nekoukejte na fotky a raději se za mnou přijďte podívat. Jednou to jistě vydržíte a když se vám u mě nebude líbit, prostě už se více nepotkáme. A pokud si předem potřebujete důkladně vše prohlédnout na fotkách, najde se mnoho kolegů, kteří se rádi fotí vždy a všude. Já vás prostě čekám a moc se na vás těším. Sami určitě dobře víte, že největší zážitek budete mít až při vlastním osobním prožitku, při procítění vůní, doteků při masáži a příjemné hudbě, která vše umocní. A navíc, vůně se stejně vyfotit nedá. :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář