Jdi na obsah Jdi na menu

Všude dobře, doma nejlíp

17. 4. 2018

Dnes to bude o tom, jak se orientuji v místnostech, kde se cítím dobře a proč někdy mohu na ostatní působit nejistě.

Když bych za sebe měla říct, kde se cítím nejlépe a nejjistěji, je to doma. Doma mám totiž už přesně zmáknuté, kde co je. Když přijdu z venku, hned u dveří odkládám svou bílou hůl. Doma ji totiž nepotřebuji. Pohybuji se tu jistě, protože vím, jak to doma vypadá. Samozřejmě, že sem tam zakopnu o rozházené hračky nebo o věci, které se záhadným způsobem ocitnou úplně jinde, než jsem předpokládala, ale to se stává určitě i vám. Tím, že to doma znám, není pro mě problém domácnost obstarat – umím si uvařit, uklidit, postarat se o děti bez pomoci. Je to proto, že věci v bytě jsem zvyklá si dávat na určité místo. Ovšem já jsem chaotik, takže se mi dost často stává, že za chvilku zapomenu, kde to přesné místo bylo, potom věci hledám a pobíhám po bytě jako blázen. :-) Ale doma si s tím vždycky nějak poradím.

Venku ale chodím s holí. Není to proto, že bych se nedokázala pohybovat bez hole. Tam, kde jsem si stoprocentně jistá, se bez hůlky jít dá, jenže jednak je bílá hůl signálem pro druhé, že nevidím, ale také nikdy nevíte, jaká nečekaná překážka nebo výkop mě mohou venku překvapit, proto je hůl pro nás velmi důležitá.

Když se ale dostanu do cizího prostředí, situace je trochu jiná. V místech, kde to neznám, je pro mě těžší se zorientovat a pokud mi nikdo místnost alespoň trochu neukáže, působím pak nejistě a taky se tak cítím. Představte si, že vás někdo postaví doprostřed místnosti a máte zavřené oči. Nevím kudy kam a zpočátku je pro mě těžké se v cizím prostředí vyznat. Protože rádi cestujeme, vždy, když přijedeme někam, kde to neznám, nejprve si projdu prostředí, kde se budu samostatně pohybovat – pokoj, chatu, atd. Nejprve projdu místnosti podél stěn, abych prozkoumala, jak vypadají, jaký je u stěn nábytek, kde jsou dveře a na co si mám dávat pozor. Potom začnu zkoumat prostředky místností, osahám si nábytek a věci, které se nachází v místnosti a v hlavě se mi tak postupně vytvoří představa toho, jak to v místnosti vypadá. Prostor si uložím do paměti a po chvilce už se tam taky pohybuji bez hole. Když jsme ale mezi množstvím lidí, např. V hotelové restauraci, spoléhám se na někoho vidícího. Není to pro mě vůbec příjemné, protože mám pak pocit, že mě musí někdo obskakovat a cítím se hloupě, že nedokážu třeba sama dětem nabrat snídani. Proto také často jezdíme na různé chalupy, kde jsme sami a kde si pak dokážu všechno nachystat sama. V hotelech na mě často padne spleen a připadám si neschopná a nesamostatná.

A neplatí to jen pro dovolenou, vždy, když se nevidomý člověk ocitne v neznámém prostředí, kde nikdy nebyl, je pro něj dobré, aby mu někdo ukázal, jak to tam vypadá, protože tak ulehčí práci nejen sobě – nebude muset pak nevidomého stále doprovázet, ale dá tak i nevidomému člověku možnost si lépe prostor představit a hlavně se pak bez pomoci v místě orientovat. Může sice chvilku trvat, než si na prostor zvykneme, ale postupně to jistě všichni zvládneme.

 

 

 

Pokud vás můj článek zaujal, budu ráda, když se připojíte na facebookový profil této stránky.

A jestli si chcete prožít míchání osobní vůně na míru nebo kraniosakrální terapii cestou hluboké relaxace, kterým se věnuji, neváhejte mě kontaktovat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář