Jdi na obsah Jdi na menu

Sportuji, i když nevidím

31. 7. 2018

Léto a prázdniny jsou pro mě nejoblíbenější část roku. Jak teplota spadne pod 15 stupňů, začíná mi být ukrutná zima, takže se vždy snažím si těch pár teplých měsíců v roce užít naplno. A tak mi kvůli všemožným aktivitám na psaní příliš času nezbývá. Dnes jsem se ale rozhodla napsat o tom, že i když nevidíme, můžeme sportovat a jaké sporty jsem si měla možnost vyzkoušet.

Pro nevidomé je možnost nějakého pohybu velmi důležitá. Je to dáno tím, že při běžné chůzi po městě se nevidomý musí soustředit na to, jak a kam jde, pomáhá mu pouze bílá hůl a jeho sluch. Tam, kde to zná, se pohybuje celkem rychle, ale kde jsme poprvé nebo kde si nejsme jisti, pohybujeme se spíše pomaleji. Může být pro nás složitější vyrazit si jen tak na procházku do lesa, kde to neznáme, musíme tak chodit opatrně a terén zkoumat. Naštěstí existuje mnoho sportů, kterým se nevidomí mohou věnovat. Jsou to jednak klasické sporty – jako je běh, plavání, lyžování, ale také sporty, které byly vytvořeny přímo pro nevidomé – jako jsou míčová hra goalbal, obdoba stolního tenisu showdown, zvuková střelba, atd. Co mi dělá problém je fakt, že mnoho běžných sportů nevidomý nemůže dělat sám a potřebuje k nim asistenci někoho vidomého. To mi příliš nevyhovuje, protože ráda dělám věci, když na ně mám chuť a ne tehdy, když zrovna někdo vidící má čas a nerada se tak na někoho spoléhám.

A jaké sporty jsem si už za svůj život vyzkoušela? Nejsem žádná velká sportovkyně, kterou nejvíc uspokojí, když je utahaná, zpocená až na zadku a největší radost má, když doběhne maraton nebo ujede 100 kilometrů na kole. Ale i tak se občas ráda pohnu, už jen pro to, abych si nemusela chodit kupovat stále nové větší oblečení. Když jsem byla malá, naučila jsem se bruslit, plavat, na základní škole jsem se dále dostala k běhání, sjezdovému a běžkovému lyžování a také k jízdě na kole. Později jsem ještě chodila cvičit do fitcentra pod dohledem trenérky a teď jsem začala cvičit jógu. Všechny tyto sporty si čas od času zopakuji, když mám příležitost. Ale mou největší láskou je plavání. Je to jeden ze sportů,kde se mohu cítit opravdu nezávislá. ?Nemyslím samozřejmě koupaliště plné lidí, kde jsem ráda, že mám místo na to, abych se v bazénu postavila, maximálně udělala pár zoufalých temp, ale velmi si užívám plavání v moři, kde si opravdu dobře zaplavu. Také si občas domluvím pronájem dráhy v plaveckém bazénu, mám tak prostor jen pro sebe, který je ohraničený gumovým lanem, tak vím, kde se přesně mohu pohybovat a bez problémů a bez asistence si tak mohu dát do těla. Většina výše zmíněných sportů se bez asistenta – neboli traséra – neobejdou. Při běhu běží trasér vedle nevidomého, ruka traséra a ruka nevidomého jsou spojeny gumičkou, aby nevidomý přesně cítil pohyby a změny směru traséra. Při lyžování je trasér buď před nebo za nevidomým a říká mu, kam jet a nebo ho informuje o záludnostech trasy. Při sjezdu jsem jezdila před trasérkou a dělala obloučky podle citu, trasérka mi hlásila, když se dělo něco nečekaného nebo bylo třeba změnit směr. I u bruslení využívám doprovodu vidícího, držíme se za ruku, aby mohl korigovat směr, kam jet a já se nestřetla s kolemjedoucím bruslařem. Při jízdě na kole používáme speciální kolo, tzv. Tandem, jsou to vlastně dvě jízdní kola spojená za sebou, přičemž vidící jede na prvním kole a kolo řídí, na druhém kole jsou řídítka nepohyblivá a nevidomý může jen šlapat.

Asi přemýšlíte, jak se dají tyto všechny sporty naučit, když nevidíme? Výuka většinou probíhá tak, že nám nejprve někdo slovně popíše, co a jak máme dělat, slovní popis jednotlivých technik ale často nemusí stačit, proto je třeba, abychom si měli možnost jednak osahat na někom, jak přesně pohyb provést nebo se mi osvědčilo, když trenér předvede přesné provedení přímo na mně, vezme moje ruce a pomalu mi ukáže, jak mám například provádět pohyb u plavání. Postupně se techniku naučím a jakmile mi pohyb přejde do krve, už jej většinou nezapomenu. Je ale opravdu potřeba, aby mě ze začátku někdo kontroloval a opravoval chyby, které dělám. Sama jsem si to teď vyzkoušela, když jsem chtěla začít cvičit doma a našla jsem si na internetu spoustu videí pro vidící, které popisují, jak cvičit. Jenomže často je popis neúplný, cvičitelka řekne: „natáhněte ruku“, ale už se nedozvíte, jestli má být natažena do vzpažení, upažení, kam má směřovat dlaň, atd. Pak cviky můžeme provádět špatně a nemají tak ten správný účinek. Proto i jógu, kterou jsem začala cvičit, jsem nejprve začala individuálními lekcemi a postupně se chystám přejít do skupinového kurzu, ale nejprve si musím být jistá, že jsem zvládla alespoň základy. Naštěstí jsem si našla skvělou cvičitelku Jitku z jógového studia Jako doma, která se mi věnuje a já si pak cviky, které mě naučí, mohu zacvičit i sama doma. A to mě baví, můžu cvičit, kdy mám chuť, čas a náladu.


 

 

Pokud vás můj článek zaujal, budu ráda, když se připojíte na facebookový profil této stránky.

A jestli si chcete prožít míchání osobní vůně na míru nebo kraniosakrální terapii cestou hluboké relaxace, kterým se věnuji, neváhejte mě kontaktovat.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář