Jdi na obsah Jdi na menu

Jsme normální! aneb Radosti a strasti nevidomé maminky

10. 4. 2018

Tento článek jsem napsala pro časopis Maminka v roce 2011 a chci se o něj podělit i na mých stránkách.

 

Jsme normální! aneb Radosti a strasti nevidomé maminky
Ráno v pět se dcerka probudí a dožaduje se hraní. Se zoufalým výrazem se vypotácím z postele a začíná každodenní kolotoč. Přebalit, umýt, nasnídat, pohrát si, za chvilku je svačina a po ní šup do postele. Pak oběd, hraní, procházka, sváča, zase hraní, večeře, vykoupat a spát.

Každodenní kolotoč
Jak si třeba myslíte, že poznáváme tvář svého dítěte? Abychom měly o podobě našich miminek opravdu přehled, často je hladíme a různě se s nimi muchláme. Tím si nahrazujeme oční kontakt. Píšeme si o nich také deníčky a místo fotek nosí mnohé nevidomé maminky malé diktafony, kam si své děti nahrávají.
Výchova podle mě
Vy třeba pijete kávu a koukáte na svého drobečka, jak spokojeně šmejdí po místnosti. Když provádí něco, co se vám nezamlouvá, zavoláte na něj a kávu si dopijete. Nevidomé maminky se ale na své dítě musejí mnohem víc soustředit, je třeba poslouchat, a pokud se nám něco nezdá, vyrazit za batoletem a všechno hmatem zkontrolovat. Víte, jak se u našich dětí pozná, že dělají, co nemají? Jsou potichu, protože vědí, že tak máme potíže je odhalit.
Jdeme ven
Dalším menším úskalím můžou být procházky, některé maminky si troufnou jít s kočárkem a bílou hůlkou, toho se ale já bojím, raději si dám dcerku na záda do ergonomického nosítka nebo šátku a vyrazím. Mám tak volné ruce a hlavně minimalizuji možnost, že bych s kočárkem někde nepříjemně narazila.
Jsme normální!
Naším největším problémem jsou ale lidé okolo, kteří stále trpí nesmyslnými předsudky, a tak nám život velmi ztěžují. Také mě často mrzí, že když se dostanu do skupiny maminek s malými dětmi, místo toho, aby mi třeba ukázaly, kam mohu s dcerkou jít, nebo mě vzaly mezi sebe, většinou dají hlavy dohromady a zapomenou, že nevidící mají problém s očima, ne s ušima.
Všechny se snažíme své děti vychovávat s láskou, takže ten rozdíl mezi vidícími a nevidícími tu zas nějak nevidím. Sice nám všechno trvá o něco déle, ale ten pocit, když zvládnete něco nového, překonáte další překážku a svému dítěti tak můžete být ještě lepší mámou, ten se opravdu slovy popsat nedá.

 

Zdroj:

https://www.maminka.cz/clanek/jsme-normalni-aneb-radosti-a-strasti-nevidome-maminky

 

 

 

Pokud vás můj článek zaujal, budu ráda, když se připojíte na facebookový profil této stránky.

A jestli si chcete prožít míchání osobní vůně na míru nebo kraniosakrální terapii cestou hluboké relaxace, kterým se věnuji, neváhejte mě kontaktovat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář