Jdi na obsah Jdi na menu

I bez zraku se dá projít celé Brno

8. 9. 2018

O tom, jak se pohybuji ve známém prostředí, doma nebo v práci jsem vám již psala článek, který si můžete přečíst tady. Dnes bych ale chtěla napsat o tom, jak se jako nevidomá mohu pohybovat venku po městě, jak se učím jednotlivé trasy a co mi při orientaci pomáhá.

Často se lidé podivují, jak je možné, že nevidomý člověk vůbec dokáže vyjít z domu. Lidé si totiž neumí představit, jakým způsobem se venku orientujeme. Chce to určitě trochu odvahy, ale za tu možnost někam si sám bez pomoci dojít to jistě každému z nás stojí. Nejdůležitějším pomocníkem je pro mě samozřejmě bílá hůl. S holí jsem se učila zacházet již na prvním stupni na naší speciální základní škole, kde byla prostorová orientace pro všechny nevidomé povinná. Byla to individuální výuka, kde nás pan učitel postupně seznamoval nejen s tím, jaké jsou techniky chůze s bílou holí, jak ji správně držet a používat, ale také jsme se učili, čeho si venku všímat, co nám může v orientaci pomoct. Když chodíme venku, jsou pro nás důležité věci, kterých si vidící vůbec nevšimnou, abychom se totiž cítili jistě, je dobré, když si při chůzi můžeme ťukat holí do tzv. Vodících liníí, které nám pomáhají udržet určitý směr a nebo naopak najít, kam máme správně odbočit. Největší problém pro mě a i pro většinu nevidomých, je udržet dlouhodobě přímý směr. Když třeba jdeme více než deset metrů v prostoru, kde se není podle čeho orientovat a musím jít přímo rovně a směr si nemůžu ohlídat, znejistím a často se mi stane, že z přímého směru uhnu a pak se mi těžko trefuje na místo, kam jsem chtěla dojít, proto jsou pro nás tyto orientační vodící linie stěžejní. Tyto linie může tvořit kde co, například dům, kolem kterého chodník vede, plot nebo pás trávníku vedle chodníku. Proto je hodně nebezpečné, když jdu po chodníku a hlídám si plot nebo pás trávy na jeho okraji a z boku mě najednou švihne větev z neostříhaného keře, který podél chodníku nikdo neudržuje. Nedávno se mi stalo, že jsem šla kolem plotu, ze kterého čouhaly šlahouny růží a trny zapíchané v holých pažích nebyly opravdu vůbec příjemné. Vodící linie také někdy tvoří taková ta vystouplá puntíkatá dlažba, má určitě nějaký svůj extra odborný název, ale já opravdu netuším, jak bych ji měla správně pojmenovat. :-) Jistě ji všichni znáte, protože ji vídáte u přechodů nebo zastávek mhd. Díky ní se totiž dokážeme na přechod nasměrovat a nemusíme tak pracně hledat přechod nebo označník zastávky.

Když se naučíme hlídat si vodící linie a správně používat hůl, nastává čas na to, abychom si osvojili další dovednosti, jako správnou chůzi po schodech, nástup do tramvaje s holí, atd. A pak už se začínáme postupně učit jednotlivé trasy. Když totiž chceme někam jít, musíme se trasu naučit nazpaměť. Dělá se to tak, že se daná trasa pomalu s nevidomým prochází a vidící člověk nám ukazuje, jakých vodících linií se máme držet, jak poznáme, že máme odbočit a podle čeho se orientovat. Učíme se charakteristické znaky na trase, třeba roh domu, u kterého uhneme k přechodu nebo strom nebo okraj chodníku, který nás dovede k cíli. Při orientaci se spoléháme na různé orientační body, ať už je to třeba lavička, která stojí vždy na jednom místě nebo zábradlí, které nás může navést na správný směr. Trasa se musí projít několikrát tam i zpět, protože někdy se při cestě zpět musíme držet jiných orientačních bodů. Pro toho, kdo trasy učí, je někdy dost oříšek vymyslet, jak to udělat, abych přesně trefila do určitého domu, když se nachází uprostřed ulice plné stejných domů, nebo jak se trefit do šikmé ulice, ke které žádná vodící linie nevede. Někdy se musí problém vyřešit i tak, že si o kousek zajdu a pak se po nějaké linii, která je bezpečnější vrátím zpět. To ale děsí kolemjdoucí, mají pocit, že se motám nebo jsem se ztratila a těžko jim pak vysvětluji, že jsem jen potřebovala najít určitý orientační bod. Zpočátku jsou trasy krátké třeba 200 m, ale postupně se prodlužují tak, abychom se naučili pohybovat se po městě a kamkoli se dopravit bez pomoci. Pokud je trasa jednoduchá, naučím se ji rychle, stačí mi projít si ji dvakrát nebo třikrát. Jestliže je trasa dlouhá a nebo složitá, trvá učení déle. Osobně si trasy pamatuji rychle, ale když nějakou trasu dlouho nejdu, musím si ji s někým znovu připomenout, abych si osvěžila paměť.

 

Trasu mě může učit kdokoli vidící, ale z osobních zkušeností musím říci, že nejlepší je spolehnout se na vyškoleného lektora prostorové orientace, který přesně ví, co nám při orientaci pomůže a jak nám učení usnadnit. Když jsem se samostatným pohybem po městě začínala, spoléhala jsem se výhradně na tyto lektory.

V neznámém prostředí, kde jsem nikdy nebyla a trasu neumím, je pro mě někam dojít docela problém. Většinou si alespoň nechám trasu popsat podle map na internetu někým vidícím, ale to vždy nejde a na takových trasách jsem vděčná za kohokoli, kdo mi pomůže a když to jde, snažím se domluvit si na takové trasy doprovod. Ale tam, kam chodím často, se vždy postupně trasu naučím, abych zase byla o něco více soběstačná.

 

Pokud vás můj článek zaujal, budu ráda, když se připojíte na facebookový profil této stránky.

A jestli si chcete prožít míchání osobní vůně na míru nebo kraniosakrální terapii cestou hluboké relaxace, kterým se věnuji, neváhejte mě kontaktovat.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář