Jdi na obsah Jdi na menu

Baví mě to v kuchyni

8. 11. 2018

Dnešní článek bude o tom, že ačkoli nevidím, neláduje se naše rodina polotovary nebo zmraženou pizzou z obchodu. Pokud totiž člověk chce, může i bez zraku pro sebe i svou rodinu bez problémů dobře a chutně uvařit.

Vaření mě bavilo už od malička, když jsem byla malá, pomáhala jsem s jednoduchými úkony v kuchyni, třeba něco nastrouhat, oloupat vajíčka nebo cibuli, nachystat na stůl příbory. Čím jsem byla větší, úkony se kterými jsem pomáhala byly obtížnější, rodiče mě postupně začali učit, jak správně krájet, mazat, míchat a postupně mi ukazovali, jak vařit na sporáku. Ze začátku jsem ze sporáku měla respekt, přece jen to pálí a trochu jsem se o sebe bála, ale postupem času jsem zjistila, že to zase taková hrůza není. Když jsem asistovala v kuchyni, mamka nebo babička mi často povídaly, jak se co vaří, díky tomu jsem pak měla alespoň teoretickou představu o tom, jak usmažit řízky, upéct buchtu nebo připravit bramborový salát. Opravdová škola života ovšem nastala, když jsem se od rodičů odstěhovala do svého bytu, kde jsem rovnýma nohama skočila do vody a musela se rychle v kuchyni zdokonalit tak, aby moje jídla byla poživatelná, ale hlavně chutná, protože když už něco dělám, snažím se, aby byl výsledek co možná nejlepší.

Ale předpokládám, že vás spíše zajímá, jak se bez zraku dá vařit. O tom, jak nakupuji potraviny, jsem vám již psala v tomto článku. V dnešním článku ještě nebudu ani zapínat sporák, ani pouštět troubu, Dnes budu psát o krájení, sypání, nalévání, mytí, zkrátka o přípravě před samotným vařením. Jak už jste zvyklí, zmíním i věci, které mi nejdou a se kterými někdy bojuji.

Nedávno se mě jedna paní ptala, jak můžu nasypat něco do misky, aniž bych to nasypala vedle. Trochu mě to zamrzelo, říkala jsem si: „To opravdu působím tak nešikovně, že se mě na to ptá? Kdybych viděla, na tohle by se mě nikdy nezeptala.“ V klidu jsem jí samozřejmě vše vysvětlila a vysvětlím to ráda i vám. Ke všem úkonům při vaření je nutné, abychom si vždy rukou kontrolovali, kam sypeme, kam naléváme atd. Takže když sypu něco do misky nebo něco leju do skleničky, hrnce nebo jiné nádoby, nejprve si druhou rukou zkontroluji směr, abych si byla jistá, že sypu nebo leju tam, kam opravdu chci. Když třeba peču buchtu a připravuji si do mísy těsto, často si mísu postavím na plech, a tak mám jistotu, že kdybych se při sypání příliš rozvášnila, mouka zůstane na plechu a ne  na kuchyňské lince nebo na zemi. Stejně tak je důležité si při nalévání kontrolovat, jestli je už sklenice plná, přiznám se, že to dělám často tak, že do skleničky dám špičku prstu a umístím ho tak, aby až bude voda u okraje, se jemně dotkla mého prstu. Neznamená to však, že prsty ve sklenici koupu, je to opravdu jemný dotek jen pro kontrolu. Dělám to tak i u horkých nápojů, protože jsem si za léta praxe vyzkoušela, že pokud se opravdu jemně dotknu i horké vody, neopařím se. Zda je sklenice plná se dá poznat i sluchem, schválně si někdy zkuste nalévat vodu a poslouchejte, jak se zvuk mění, čím je sklenice plnější. 

Celá naše rodina má ráda ovoce a zeleninu, občas se ale stane, že se zkazí, shnije nebo zplesniví. Poznat se to dá celkem jednoduše, každá zkažená zelenina totiž změní svoji strukturu, změkne, nebo je její povrch na omak jiný než by měl být. Když je zelenina v pořádku, na omak je pěvná, má napnutou a zdravou slupku a voní.

Přemýšlím, jakou činnost vlastně nejčastěji v kuchyni dělám a zjistila jsem, že asi nejčastěji krájím. U krájení musím být opatrná, Prsty si jemně kontroluji, jak velký kousek budu krájet, ale nesmím tam ty prsty zapomenout a nestrkat je pod nůž, ale hlídat si potravinu z horní strany. Při krájení cibule mi hodně pomáhá držák na cibuli, který se do půlky cibule sezhora zapíchne a drží ji pohromadě, takže stačí jen nožem nakrájet a nemusím hlídat ještě cibuli, aby se mi v ruce nerozjela.

Co mi ale moc nejde a asi v tom nikdy nebudu za hvězdu, je mazání. Když mažu chleba, nikdy se mi nepodaří udělat na něm krásnou rovnoměrnou vrstvu, a i když se snažím, mám pocit, že mám na jednom místě moc a na druhém málo, i když mě mockrát učili, jak mám nožem pěkně rozmazávat po chlebu, prostě mi to příliš nejde. I přesto, že pečivo namažu, nejradši svůj výtvor rychle něčím zaplácnu, ať není pomazánka vidět. Sice už mnou namazaný chleba vypadá vcelku dobře, ale opravdu tuto činnost nesnáším a když mohu, ráda se jí vyhnu. Je to taková moje noční můra a když dělám pro návštěvu jednohubky, jsem nejšťastnější, pokud chtějí děti nebo manžel pomáhat a mou pomazánku namažou.

V příštím článku už půjde do tuhého, protože budeme nejen vařit, ale i smažit a péct. Pokud vás ohledně přípravy na vaření bude zajímat něco dalšího, neváhejte se mě v komentářích zeptat.

 

Pokud vás můj článek zaujal, budu ráda, když se připojíte na facebookový profil této stránky.

A jestli si chcete prožít míchání osobní vůně na míru nebo kraniosakrální terapii cestou hluboké relaxace, kterým se věnuji, neváhejte mě kontaktovat.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář